Ve finále Finále
Je asi desátýho ledna a já sedím u okna a koukám na tu slotu venku. Takový to hnusný lezavý počasí ve kterém se ti nechce vůbec nic, natož jezdit na kole.
Chybí mi kolo! Chybí mi kolo, nějak normálně...né v 15 vrstvách a litrem horký griotky
v batohu. Nevím ani jak, ale najednou mě to trklo. Proč nejet někam za teplem i s kolem. Hned se koukám na počasí. Jak je třeba v Itálii ? A hele Finale Ligure! Vyhlášená bajkerská destinace, plno trailů...a navíc začátkem ledna slunečno a 17°C.
To zní víc než skvěle, ne? Akorát je to asi 1100 kiláků a pro jednoho je to docela porce.
Naštěstí jsem se díky pořádání Electric Bikers Campu seznámil s novými lidmi. Napsal jsem svůj nápad Luďkovi. Ten se toho hned chytil s vervou sobě vlastní. No a plán se začal rýsovat. Oslovil ještě dva známé e-bikery a výprava byla kompletní.
Začínáme plánovat...
Nejdřív termín, ubytování a pak hlavně, jak se tam ve čtyřech dostat. Jet ve dvou autech se mi nechtělo. Je to jak když jedete na výlet s manželkou, poloviční zábava a dvojnásobný výdaje :-) Termín jsme stanovili na půlku března. Podle dlouhodobých předpovědí má být počasí stabilní kolem 15-18 °C. Luděk si vzal na starost plánování trailů a zodpovědně zjišťoval detailní informace ohledně Finale. Začal mě zásobovat videama z trailů a nabídkama hotelů. Ubytování jsme nakonec sehnali v takovém private house Cassa di Barbara přímo ve Finale Ligure. Moc hezký dům s výhledem na moře. Navíc mají zabezpečenou garáž s kamerou a zázemí na mytí kol. Majitel David je biker, takže není nic problém. Check in je možný hned ráno po příjezdu, tudíž žádné komplikace.
Jediná nevýhoda je že je to trochu v kopci. Tady je skoro všechno v kopci, když teda zrovna nejste dál než 200 metrů od pláže. No a nakonec se nám podařilo sehnat i luxusní auto na cestu. Peugeot Traveller - super kára na dlouhý cesty. Hoodně prostoru a skvělé výbavy.
Od kožených sedaček přes panoramatickou střechu až po holografickej displej.
Navíc ještě pojme 4 e-biky, plno bagáže a i čtyři né zrovna nejmenší e-bikery.
Za to patří obrovský dík Peugeot Kopecký, kteří nám "Traveller" zapůjčili. Díky!
Konečně za teplem...
Nadešel den s velkým "D". Kola nachystaný, věci nachystaný a v sedm večer vyrážíme směr Finale Ligure. Máme před sebou 1100 kilometrů což je cca 11-12 hodin cesty. Pro ostřílené cestovatele to není moc, ale taky to není málo na jeden zátah...
Cesta rychle "odsejpá", za chvilku tankujeme klasicky na Rozvadově a krájíme další kiláky Německem. Všechno šlo hladce i přes menší sněhovou nadílku ve Švýcarských alpách.
Kolem osmé se blížíme k pobřeží a vyhlížíme moře jako malé děti, když jedou prvně na dovolenou do Chorvatska :-). V 9 hodin parkujeme před apartmánem. Teď už jen vynosit bagáž, hodit na sebe dres a jdeme na věc...
Den 1
Po 13 hodinové cestě, vyrážíme na traily. No vlastně né tak úplně, ale o tom až později.
Nejdřív je potřeba se trochu zorientovat v mapě, což nám zabralo asi 15 minut. Vyjíždíme směr Borgio Verezzi, což je městečko asi 6 km podél pobřeží od Finale. Musíme se posilnit, a tak hledáme kde si dát něco k snídani. Trochu bloudíme, ale nakonec se to podaří
a stavíme u takového "bistra". Dáme pivko, kafe a nějakou foccaciu. Chlapík z bistra z nás byl tak paf, že nám ještě pak donesl obložený talíř s místními salámy a sýry a další skvělou foccaciu. Nálada je více než dobrá, a tak ladíme směr a po vydatné snídani pokračujeme od moře do kopců. Tady je vlastně všechno do kopce. Takže na nejlepší traily je to z nuly do nějakých 1200 mnm.
Vyjíždíme z města a neustále pozvolna stoupáme. Začínám mít trochu obavy o baterku, ale naštěstí sebou máme nabíječky a"někdo" i náhradní baterku.
Z asfaltu míříme mezi olivové háje tak i to stoupání vůbec nevadí. Po nějakých 10 kilometrech jsme dorazili do malebné vesničky Tovo San Giacomo. Jů restaurace, tak dáme oběd, dobijeme baterky a pojedeme dál směr Rollecoster trail... noo...
Je asi půl třetí a z restaurace nás vypoklonkují, že jídlo fakt né, jdou si prý lehnout. No já bych šel fakt klidně taky, ale jsem tu na kole.. Nakonec jsme z nich dostali alespoň kafe
a něco k pití. Na zahrádce nás nechali dobít kola a se zvoláním ciao majitelé restaurace zmizeli v jarním slunci jak prd ve větru. Celá vesnice jakoby najednou usnula. Nikde nikdo jen my a naše nabíječky na zahrádce :-)
Baterky dostali trochu šťávy a je čas pokračovat dál. Koukáme do mapy jak blbý do glóbusu a vypadá to, že náš cíl je mnohem dál a hlavně výš, než jsem čekali. No po další hodince stoupání asfaltovými serpentýnami mě to už vážně nebavilo. A náhle kde se vzala, tu se vzala šipka -> trail - Madonna della Guardia. Koukáme do mapy, jsou u toho modré a fialové traily..tu bude super! No bylo...
Asi po kiláku lesní cesty přijíždíme k malebnému kostelíku. Nikde nikdo, jen pod kostelem pár trailů mizících v porostu. Po desetiminutové debatě, který vybrat jsme prostě na jednu stezku najeli.
No, později jsme zjistili, že se jmenuje Kill Bill. Asi to jméno nebude po ladných křivkách Umy Thurman... Po pět seti metrech trail končil takovou asi 2 metrou skalkou. Ani nevíte jak Vám ten e-bike najednou ztěžkne. Po dalších 200 metrech další skalka a tak dál a tak dál. No uvědomil jsem si, že tohle není úplně pro nás. Nejsme žádní DH bombarďáci, ale důchodci na e-bajcích. Po hodině a půl nadávání a házení kola do roští (tímto se klukům omlouvám za svoje hysterické scény) jsme se dostali na silnici.
Ta naštěstí vedla už z kopce dolů do Finale. Náladu nám vrátila skvělá večeře, ale bacha! Nedošlo nám, že se tu drží siesta, takže na večeři běžte až tak na sedmou, půl osmou.
Ve městě jsme potkali skupinku českých bikerů, kteří nám poradili ať si pronajmeme shuttle, který nás vyveze nahoru. Začal jsem sondovat a nakonec jsem se dovolal Fabriziovi, který je i místní trail - guide. Prý se bude naší čtyřčlenné skupině věnovat celý den za 50€/os včetně shuttlu. Výhoda je, že Fabrizio má e-bike rád, sám jezdí Trek Powerfly LT 9.7.
Dali jsem velmi krátkou poradu a po odpolední zkušenosti z Kill Billa, rozhodli, že to je určitě dobrá investice. Během pár minut mi přišla zpráva s adresou ranního srazu. Ráno v devět na pláži před hotelem Central.
Den 2
V naší skupině panovala symbióza, a tak jsme si notovali u ranní snídaně v místní pekárně. S čerstvým pečivem a skvělou italskou kávou lépe ani den začít snad nejde. V devět jsme na smluveném místě před hotelem Central. Už tu zevluje pár bajkerů. Chvilku po deváty přifrčí shuttle. Dodávka s vozejkem a zní vyleze paní tak kolem padesáti. Hned se hrne nakládat kola. Do toho se objeví mladej sympatickej Ital Fabrizio. Jsme komplet, můžeme vyrazit. Cestou nám říká plán na dnešek. Shuttle nás vyveze na vyhlášenou základnu NATO BASE odkud vede spousta trailů i těch nejlehčích. Což je přesně pro nás ideální.
Asi po půl hodině jízdy nás dodávka vyhodí těsně pod opuštěnou základnou, která sloužila NATO.
Je na strategickém místě, protože je z ní vidět na tři důležité strany Piemont, Korsiku a také do Francie. Podle místní legendy je celý kopec prošpikovaný tajnými chodbami. Američané když opouštěli základnu, tak ale všechny vstupy zabetonovali. Přístupná jsou pouze prý dvě podzemní podlaží. My jsme tu ovšem hlavně kvůli bikování, takže za pár minut vyrážíme vstříc prvnímu trailu.
Když nás viděl Fabrizio po prvních metrech šestkrát se pokřižoval a bál se, že nás celý domu nepřiveze. Ještě nám dal pár technických rad a sjíždíme první kamenité pasáže. Jména trailů si nepamatuju..ale není to asi úplně podstatný. Prý prostě patří k těm úplně nejlehčím ve Finale.
Trochu jsem si připadal jak neumětel, který je poprvé na kole. Trail byl moc hezký akorát občas následovala trochu víc techničtější pasáž. Podle Fabriho na tom trénujou už malý děti na odstrkovadlech.... Luděk bohužel asi po prvním kilometru hodil tlamu a narazil si rameno. Tím jeho dnešní výlet skončil. Opatrně nasedl na bike a pokračoval na penzion. Byli jsme z toho trochu smutný, ale věřili, že se z toho dostane a další den si užije zase s námi v sedle svýho Kapoha.
Pokračovali jsme tedy dál už jen ve čtyřech včetně Fabrizia. Dnešní etapa měla cca 40 kilometrů a pomalu jsme se po hřebenech sunuli směrem k moři. Trochu jsme skuhrali, že už máme hlad, a tak kolem jedný nás vzal náš učitel a průvodce v jedné osobě na skvělý oběd. Tuhle restauraci byste myslím ani na mapě nenašli. Měl to připravený fakt skvěle. Dáte 15€ na osobu a starají se o Vás jak když jste na návštěvě u babičky. Nosí mísy na stůl. Předkrmy, sýry a fantastické salámy, mísu domácí pasty. Nemáte dost? není problém, rádi vám přidají..no a dezert a kafe si dáte ne?
Wow..jsem jak balón...před tímhle gastro pornem jsme naštěstí dali nabíjet baterky. Znáte to...pro případ. Teď jsem se pro ní nemohl ani ohnout pod lavičku, abych jí vyndal ze zásuvky.
Po vydatném obědě pokračujeme. Čeká nás úchvatný trail s výhledem na moře. Jezdí se tady vyhlášený XC závod 24h Finale. Před třemi týdny tady hořel porost..tak je to dost bizarní podívaná. Ale je tu nádherně...fakt...
Míříme dál k městečku Noli (čti Ňoli) :-). Sjíždíme po schodech skoro až na náměstí.
Nikomu to tu tyhle urban traily nevadí. Na bikery jsou zde zvyklí a nikdo Vás nebude prudit, naopak. Protáhneme se starobylým centrem Noli, uděláme pár fotek a vracíme se zpět do Finale Ligure. Čeká nás asi 12 pohodových kilometrů po silnici podél pobřeží.
Dnešní dobrodružství končíme se zaslouženým pivem na pláži. Spřádáme plány na další den a rezervujeme si Fabriho i na zítřek. Bez guida to tady fakt nemá smysl. Nejen, že Vás provede místama, kam byste ani nezabloudili, ale posune i vaší jízdu o další level výš.
Den 3
Dneska je trochu pod mrakem, doufáme, že nebude pršet... Luděk je celkem fit, tak jsme rádi, že nás v tom nenechá samotný. Sraz byl zase v 9 hodin před hotelem Central. Předtím jsme skočili zase do místní pekárny na voňavé kafe a horké croissanty. A v devět podle plánu čekáme na shuttle. Dnes na nás čekají traily v oblasti Melogno. Podle Fabriho jsou trochu techničtější než včera...no to bude zábava.
Vyzvedává nás bejvalá dodávka carabinierů s vozejkem na kola. Chlapec za volantem se s tím moc nepáře a za půl hodiny nás vyhazuje na místě.
Stoupáme pořád nahoru a projíždíme mračny. Vypadá to trochu jak v seriálu 30 případů Majora Zemana. Každou chvilku čekám, kdy zpoza stromu vyběhne starej Brůna ze sekyrou. Na druhé straně kopce na nás čeká krásný výhled na Alpy. Prý se zde tahle konstelace objeví tak 3 - 4 do roka. To teda máme štěstí...
Další půlhodinku střídavě klesáme a stoupáme až se dostáváme k prvnímu trailu. Myslím, že jsem zaslechl název, něco jako Kamikadze nebo tak.. Raději nepřemýšlet...
Je fakt, že je to tu hodně na těsno. Vracáky v klesáních okolo stromů, kde je místa tak na list papíru. Jsou tady dost technický pasáže, kdy visíte na brzdách a ještě točíte doleva či doprava kolem stromu. Jasně, pro ostřílený borce je to na pohodu. No, my co náš největší zážitek byl Singltrek pod Smrkem, to vidíme trochu jinak :-D. Podklad byl dost suchej a taky v něm bylo dost spadanýho listí. Taková trochu mouka.
Moc často nepadám, ale tady se mi to podařilo a hned dvakrát. Nejdřív jsem přestřelil jeden tobogán a byl jsem dlouhej. Se zacvaklým e-bikem jsem letěl asi 2 metry dolů. Zastavil jsem se až o strom. Naštěstí se nic extra nestalo. odneslo to jen sedlo, který absorbovalo náraz do toho stromu. Trochu se ohnulo. Když dorazili ostatní tak mě vysvobodili. Nebyl jsem schopnej vstát.
Pokračovali další výživný pasáže, ale snažili jsme si brát rady Fabriho k srdci a bylo vidět, že se kilák od kiláku zlepšujeme. Pak jsem zase chvilku jel první. No a ujelo mi přední kolo na tý mouce. Následovalo salto přes řidítka. Naštěstí vše v poho.. udělal jsem kotrmelec..jedeme dál.
Konečně oběd! Já si jdu lízat rány a dát baterku do zásuvky. Trochu se bojím, zda dorazím vůbec na penzion. To se mi dlouho nestalo, abych se na kole bál. Fabri si dělá legraci, že máme 4 žolíky a já už vypotřeboval 2. Umí povzbudit.
Oběd se nese v klasickém duchu. Restaurace uprostřed lesa, nikde ani živáčka. Zpívající kuchař a paní domácí nosí na stůl. Předkrmy, pasta, dezerty kafe a na konec limoncello
Tonda se ho chopil. Nejdřív do jedný nohy, pak do druhý...třetí..čtvrtý...
Když to viděl Fabrizio, kolik jsme dali piv a panáků limoncella začal se zase křižovat.
No osedlali jsem ty naše elektrické oře a Fabrizio nás ještě trochu trénuje. Asi aby z nás dostal trochu toho limoncella. Jezdíme osmičky jak v autoškole.
Jedeme dál. Krása střídá nádheru. Některý pasáže jsou fakt na srdíčko. Popravdě musím říct, že jsem se těšil už do města. Blížíme se k Pietra Ligure, kde je dnešní cíl naší etapy.
Čeká nás ještě urban trail. Po schodech, malými uličkami města. Fabri jede chvilku po zadním pak po předním. Končíme v hospůdce dole na promenádě..konečně pevná zem :-) Sedíme popíjíme pivko a najednou koukám, že mám místo přední gumy puchejř. Někde jsem píchnul. Jdu do batohu pro novou duši a montpáky. Do toho se hned hrne Fabrizio, že to rád udělá a odežene mě od toho. No tak duši ještě vyměnit umím. No nic, nechal jsem ho a koukal na ten koncert. Frajer holýma rukama jak ve Formuli 1 sundal plášť, během minuty vše zkontroloval a nandaval novou duši. Pusou lehce nafouknul a za pár vteřin nandaval přední kolo. Pak dofouknul pumpičkou a ready to go! Celá operace netrvala dýl než tři minuty. Ok, čumím jak péro z gauče...objednávám mu za odměnu další limošku a nestačím se divit :-)
Pietra Ligure je asi 8 km po pobřeží od Finale Ligure. Je to o dost hezčí městečko..musím říct. Fabrizio žije právě tady. V létě pak pendluje mezi Livignem a Pietra Ligure.
Balíme se a jedeme směr Finále. Ráno nás čeká dlouhá cesta domů.
Na penzionu ještě umyjeme kola. Pak je naskládáme do auta, aby jsme se ráno už moc nezdržovali. Večer skočíme na poslední večeři do centra, samozřejmě na místní zmrzlinu.
Je sedm ráno, mrholí. Auto jsme nabalili až po střechu. Vyrážíme směr Praha.
Na závěr
Finale Ligure je vyhlášená bajková oblast. jezdí sem trénovat evropská špička DH. Což my teda nejsme. Ano traily jsou trochu náročnější, ale posunete se dál. Určitě doporučuji připlatit si a vzít si guida a shuttle. Ta investice se opravdu vyplatí. Nejen, že si to užijete, ale naučíte se i pár nových triků jak správně jezdit. Naše čtyřdenní expedice se myslím povedla. Kluci byli fajn a hlavně se mnou měli trpělivost. Znáte to, lidi Vám musí sednout a tady se to myslím povedlo. Ať už kritické smýšlení Zdeňka a jeho všudy přítomná hláška, že to nepůjde, protože jsou místní indiáni (indoši) nebo Tondova p.čování od rána když rozlepil oko po Luďkovu rozvážnost a klid :-)
Těším se až zase společně někam vyrazíme!
Mrkněte do galerie :-)
Odkazy:
Ubytování: Casa di Barbara Guide: MTB Italy - chtějte Fabrizzia (je to super kluk)